Osobnosti historie zubního lékařství I. pravěk, starověk
Milí čtenáři, věděli jste, že Leonardo da Vinci položil základy nauky o vztazích zubů horní a dolní čelisti při kousání a žvýkání (tzv. Artikulace) nebo že první samostatnou vědeckou knihu o zubech napsal anatom Eustachius, podle kterého je pojmenována Eustachova trubice v našem uchu? Tyto a další zajímavosti se dočtete v našem seriálu Osobnosti historie zubního lékařství. Začínáme obecným pohledem na pravěk, ze kterého se nám samozřejmě záznam o nějaké konkrétní slavné osobnosti nedochoval a pokračujeme starověkem, kde již nalézáme mnoho zvučných jmen, jejichž nositelé tak či onak do vývoje zubního lékařství zasáhli. Článek je upravenou verzí odborného pojednání o historii ortodoncie (lidově řečeno léčba křivých zubů rovnátky), která samozřejmě úzce s celkovým vývojem zubního lékařství souvisí.
Pravěk
V době kamenné existovalo minimumpoznatků a technologií, které by ovlivňovali lékařské myšlení. Primitivní člověk prohlížející si vnitřnosti ulovených zvířat sotva uvažoval nad fyziologickými funkcemi, které měly zaživa. Pochopení fyziologických či fyzikálních principů prakticky neexistovalo a tehdejší léčebné postupy vznikaly především na základě pozorování přírodních úkazů. Jedna z nejstarších podob pravěkého člověka je Člověk neandrtálský. Jeho pojmenování souvisí s údolím v západním Německu, kde byly nalezeny jeho kosterní ostatky v roce 1856. Od dnešního člověka se odlišoval především podsaditou a silně osvalenou kostrou s proporčně krátkými končetinami, lebkou s vyčnívajícím záhlavím, hrubými nadočnicovými oblouky, ustupujícím čelem a nedovyvinutou bradou.
Dalším typem člověka z počátku pleistocénu byl „Muž z Heidelbergu“. Jeho kosterní pozůstatky – slavná fosílie dolní čelisti s rozeznatelným lidským chrupem, byla objevena v roce 1907 nedaleko města Heidelbergu.
Další z linie předchůdců dnešního člověka je pithecanthropus, primitivní člověk, jehož lebku našli v roce 1890 na Jávě. Jeho profil má velmi nízké čelo a nedovyvinutou bradu. Zuby jsou charakteristicky lidské.
Výjimečný reprezentant první podoby dnešního člověka je Člověk z Cro-Magnonu. V Evropě se našlo mnoho jeho kosterních pozůstatků. Jméno dostal podle jeskyně nedaleko Les Eyzies ve Francii. Tvar lebky, tváře a mozku je, až na velikost, charakteristický pro novověký kavkazský typ člověka.
Od prehistorických dob podstoupil člověk určité evoluční změny – především růst kapacity lebky, zvýšení čela a ústup nadočnicových oblouků. Zuby dostaly dnešní podobu v souvislosti s postupným vzpřimováním těla. V rozporu s populárním předpokladem, trpěl také pravěký člověk různými onemocněními zubů, jejichž příčiny se však od těch dnešních lišily. Onemocnění byla nejčastěji způsobena charakterem potravy, tzn. následky narušení funkce zubů jejich pokročilým opotřebením.
Starověk
Pro důkladný pohled na kořeny zubního lékařství a ortodoncie je nevyhnutelné vrátit se do předkřesťanské éry – doby řecké civilizace.
Řecký lékař Hippocrates (460–337 před n. l.) je považován za průkopníka medicíny. Byl první, kdo oddělil medicínu od pověr a božstev a jeho popisnými díly na základě přesných pozorování a vlastních zkušeností vytvořil medicínu založenou na faktech. Svoje poznatky vložil do díla známého jako „Corpus Hippocratium“ – nejvýznamnějšího dokumentu medicíny z předkřesťanské doby. V něm sice nepíše o zubním lékařství odděleně, ale uvádí množství referencí o zubech a zubních tkáních, například: „… první zuby se tvoří podle výživy plodu v placentě; vypadávání prvních zubů se běžně děje okolo sedmého roku; děti, kterým se zuby prořežou v zimě, snášejí výměnu zubů nejlépe; jedinci, kteří mají podlouhlé hlavy, případně silný krk, silné končetiny a kosti nebo silně klenuté patro, mají sklon k městnání zubů a jsou náchylní k bolestem hlavy...“
Aristoteles
(384–322 před n. l.), řecký filozof, který zastával vysokou pozici ve státních sférách, umění a biologii. Jeho zájem o biologii přinesl medicíně první systém komparativní (srovnávací) anatomie. Byl prvním autorem, který studoval zuby ve větším rozsahu a zkoumal je ve vztahu k zubům různých zvířat. Je často považován za prvního anatoma, který definoval základní terminologii v díle „De Panibus Animalium“ (na částech zvířat), kde porovnal základní typy čelistí a zubů tehdy nejběžnějších zvířat. Popsal rozdíly mezi lidským chrupem a chrupem těchto zvířat.
Aulus Cornelius Celsus
(25 před n. l.), byl jeden z nejznámějších encyklopedistů té doby. Žil v římské provincii na jihu dnešní Francie. Předpokládá se, že jeho slavné dílo „De Re Medicína“ je jedinou zachovanou částí větší encyklopedie. V tomto díle uvádí: „Když se trvalý zub dítěte ukáže před vypadnutím mléčného, je potřeba rozříznout dáseň po celém jeho obvodě a mléčný zub extrahovat (vytrhnout). Trvalý zub je potřeba tlačit prstem každý den, proti místu extrahovaného zubu. Toto je nutné opakovat, dokud nezaujme správnou pozici.
“V prvním století n. l. velký vynálezce Hero z Alexandrie definoval pět základních zařízení (koleso, klín, šroubovnice, kladka a páka), ze kterých je minimálně jeden nevyhnutelný pro každý stroj. V tomto duchu někteří starověcí lékaři začali vnímat člověka – tedy jako stroj složený z různých částí. Podle mnohých autorů právě sem sahají kořeny mechanických principů aplikovaných i v současné ortodoncii. Vynálezce, nazývaný také Hérón z Alexandrie, byl autorem mnohých mechanizmů pro řecké divadlo a považuje se za vynálezce parního stroje.
Úroveň medicíny u Římanů dosáhla svého zenitu za vlivu Claudia Galena (cca 130 n. l.). Jeho vliv po několik století dominoval myšlení v medicíně a až do období renesance nebyly jím stanovené principy zpochybňované. Ve svých dílech popsal anatomii zubů, kde specifikoval také jejich vývin. Věřil, že zuby jsou kosti, a protože většinu svého bádání uskutečnil na zvířatech, často nesprávně aplikoval svoje závěry na člověka. Galen, také díky vlivu Hippokratovy školy, adaptoval a skutečně mistrovsky přepracoval principy čtyř šťáv (krev, žlutá žluč, černá žluč a flegma) vylučovaných čtyřmi orgány (srdce, játra, slezina a mozek). Teorie o správném poměru šťáv byla evidentně inspirována Římskou technologií. Z ní Galen odvodil hydraulickou teorii vedení nervových vzruchů, kterou byl tkaninový mok tlačený skrze nervy, aby stimuloval pohyby končetin.
MUDr. Andrej Thurzo
Klinika stomatologie a maxilofaciálnej chirurgie LFUK a OUSA
StomaTip 3/2007
Rubrika: Zajímavosti
23.11.2007 / Autor: Redakce časopisů StomaTeam a StomaTip
