Osobnosti historie zubního lékařství II. - středověk a renesance

Středověk (47–1450)

Kolaps Římské říše v polovině pátého století zhruba označuje začátek středověku a tedy dlouhé moratorium pro technologické inovace a pokrok v medicíně. Římské akvadukty, viadukty a monumenty upadly v zapomnění a mnohé medicínské manuskripty se navždy ztratily. Medicínskému myšlení začalo dominovat náboženství, magie a pověry. Až kolem roku 1000 došlo v Evropě v souvislosti s rozvojem obchodu k oživení zájmu o starověké řecko-římské filozofické, vědecké a medicínské manuskripty, které byly uchované především Islámskými a Židovskými učenci a lékaři na pobřeží středozemního moře. Mnohé se zachránily také v hlubokých kryptách křesťanských klášterů. První lékařská univerzita v křesťanské Evropě byla založena na přelomu tisíciletí v městě Salernu jižně od Neapole. Další univerzity se brzy objevily v městech jako Boloň, Paříž a Oxford, každá se svou vlastní lékařskou fakultou.

Jak zubní lékařství zapadá do těchto událostí? V tomto období doznalo rozmach v rámci lidového léčitelství, nejčastěji v podobě „tišení“ bolavých zubů. Některé z tehdejších převážně trpkých medicínských přípravků měly skutečně analgetický (zmírňující bolest) nebo přímo trvale devitalizační (umrtvující) efekt na zuby. Existovalo však také mnoho pověr týkajících se bolesti zubů, například v křesťanském kontextu se trpící měli modlit k patronce svaté Apolonii, které portrét byl takřka v každém středověkém kostele.
Co se praktických zákroků týče, zubní lékařství bylo v tomto období omezené na trhání zubů. Latinsky hovořící univerzitně vzdělaní lékaři přenechávali takovouto manuální práci nižším často negramotným felčarům, přinejhorším naprostým šarlatánům. Extrakce zubů byla „nejmechaničtější“ ze všech tehdejších praktických lékařských zákroků. Z tohoto období se zachovalo jen velmi málo medicínských záznamů – až na jednu výjimku. Arabský lékař Paulus Aegineta (Paul z Eginy) 625–690 n.l. napsal: „Když nadpočetné zuby naruší tvar zubních oblouků, mohou být napravené jejich extrakcí. V případě, že se jeden zub promítá do vyšší úrovně než ty ostatní, odstávající část by měla být odstraněna běžným způsobem.“ Též uvedl, že nepravidelné zuby jsou „esteticky nežádoucí především u žen“.

Renesance (14.–16. století)

Technologické inovace zažily v renesanci významný rozmach. Od 15. století se začali překrývat věda a umění. Albrecht Dürer (1471–1528), německý mistrovský rytec a řezbář, jehož retuše a dřevoryty přispěly k informační explozi díky zavedení knihtisku, aplikoval do svých děl geometrickou teorii a vyvinul techniku trojrozměrných ortografických prezentací (nákresů), dnes tak samozřejmých v inženýrství a u technických výkresů. Dürer tuto techniku využil pro anatomické studijní ilustrace, nezřídka se týkající proporcí hlavy a čelistí.

Fascinující byly protézy končetin navržené (i když nikdy nevyzkoušené) na začátku 16. století Ambrozem Parém (1509–1590), otcem moderní chirurgie. Mistr Paré je autorem mechanizmu pružin, které načrtl ve svých kresbách. Tento mechanizmus se vymykal definici, kterou ve starověku stanovil Hero z Alexandrie. Francouzský chirurg Paré věnoval významnou část svého bádání deformitám tváře a zubů, především rozštěpům rtů a patra. Byl prvním chirurgem, který navrhl pomůcku pro jejich léčbu v podobě aparátu obecně zvaného obtulátor. Tyto aparáty byly zhotoveny velmi hrubě, avšak více než tři sta let se v této oblasti nedospělo k žádnému pokroku.
Za největší vynález v historii medicíny byl považován objev pumpující funkce srdce a krevního oběhu. Publikoval jej anglický lékař William Harvey (1578–1657). Tento objev přišel v době, kdy mechanické pumpy, ventily a potrubní systémy doznaly širokého využití například při drenáži dolů či hašení požárů. V interakci s těmito praktickými a anatomickými zdokonaleními byly monumentální pokroky v teoretické a mechanické fyzice, které započal Galileo (1564–1642) a které kulminovaly dílem Isaaca Newtona (1642–1727). Významný zlom v mechanice aplikované s fyziologií přišel od francouzského filozofa Reného Descartese (1596–1650), který ve svém díle „Traité de l’homme“ (Traktát o člověku) přirovnal lidské tělo k mechanizmu hodin složeného z koleček a závaží.
Osmnácté století pak bylo svědkem experimentů s elektřinou a objevu jejího významu při přenosu nervového vzruchu. Pozdější polovina 19. století byla érou ohromujících objevů v základních vědách a medicíně – především v Německu. Lékaři přesunuli svoje soustředění z hmatatelných a viditelných orgánů na buněčné struktury a jejich patologii, mikrobiologii, teorii bakteriálního původu přenosných chorob a biochemii lidského těla. Nejznámější osobou renesance je jeden z největších géniů své doby Leonardo da Vinci (1452–1519). Proslavil se zejména úsměvem Mony Lisy, avšak malování bylo jen jedna z mnohých jeho zálib. Byl prvním, kdo zaznamenal pitvu lidského těla ve snaze rozšířit anatomické poznatky. Tyto záznamy jsou cenné především pro jejich precizní ilustrace. Leonardo byl také první, kdo si uvědomil, že každý zub je ve vztahu ke svým antagonistům neboli protilehlým zubům, jako i k ostatním zubům, a tím vlastně popsal základy artikulace tedy principu vzájemného „kousání“ zubů.. Popsal také obličejové dutiny a definoval jejich velikost vzhledem k rozměrům tváře. Vytvořil množství skic zubů a jejich kořenových soustav. Jedna z jeho poznámek odkazuje: „Zuby, které jsou nejdále od čelistního kloubu, jsou ve větší mechanické nevýhodě než ty bližší. Ty které účinkují nejsilněji jsou masceuari (moláry neboli stoličky) – mají zploštělé korunky vhodné pro drcení potravy, ale ne pro její trhání či řezání. Takovými silami působí řezáky, které jsou vhodné na odkusování, ale ne na žvýkání, zatímco maesire (špičáky) rozdělující zubní oblouky na zmíněné skupiny zubů, jsou určeny pravděpodobně na trhání potravy“.
Andreas Vesalius (1514–1564), belgický lékař a anatom, který se proslavil podrobnou studií lidské anatomie na základě jím vykonaných pitev, dokázal, že Galen se v mnohých oblastech anatomie mýlil. Jeho práce položily základy praktické medicíny a chirurgie. Detailně také popisuje anatomii zubů včetně jejich okolí a pořadí prořezávání zubů při jejich růstu: „Věříme, že jen zuby zasazené v kosti mají schopnost cítit, díky množství malých jemných nervů, vstupujících do jejich kořenů. Zubní oblouky složené obvykle ze 16-ti zubů, každý nejčastěji ve tvaru půloblouku. Přední čtyři zuby se nazývají řezáky, protože potravu řežou, další jsou špičáky – po jednou na každé straně, aby roztrhli to, co nepřeřezaly řezáky. Špičáky dostaly své jméno podle podobnosti se psími zuby. Za nimi jsou moláry (stoličky) – pět na každé straně, široké, tvrdé a odolné tak, aby dokázaly potravu jemně rozemlít.“
Gabriel Fallopio (1523–1562), běžně známí jako Fallopius – italský anatom ve svém díle Anatomická pozorování detailně popsal lůžko zubu: „Membranózní lůžko zubu je uložené v kosti a je vystlané tkanivem, obvykle má dva výběžky – jeden směřující dozadu (do kterého vstupuje malý nerv, véna a artérie) a jeden směřující dopředu, který je více povrchový… ve lůžku zubu se tvoří speciální bílá houževnatá hmota a z ní i samotný zub, který zpočátku kostnatí jen v části nejbližší k povrchu, zatímco hlubší část je stále měkká. Každý zub se prořezává přechodem a rozšiřováním malého otvoru … v růstovém procesu se po čase dotvoří i jeho hlubší části…“ Falopio byl také první kdo definoval pojmy „tvrdé a měkké patro“.
Bartholomaeus Kustachio (1520–1574) běžně známý jako Eustachius – také italský anatom studující podrobnou strukturu mnohých orgánů, především však trubice, která spojuje střední ucho s nosohltanem a která byla po tomto vědci později pojmenována. Eustachius je autorem „Libellus de Dentibus“ (Kniha zubů) z roku 1563, která je první významnou specializovanou monografií anatomie zubů. V této knize rozebíral rukopisy mnohých autorů od Hippokrata po Vesalia, přidal výsledky vlastních výzkumů a poskytnul první přesný popis průvodních fenoménů postupného vývoje mléčných a trvalých zubů a napadnul teorii, která popírala jakékoliv vztahy mezi nimi. Podrobně popsal prořezávání a funkci zubů. Eustachius věnoval zubům více pozornosti než většina anatomů – až pedantně popisuje různé tvary, počty a odchylky. Analyzoval způsoby kousání zubů a svými studiemi přidal na významu spojivovým tkáním a gingivě (dásni), které porovnával se spojivovými tkáněmi mezi nehty a kůží. Jeho vysvětlení vnitřní struktury zubů pocházelo z popisu stromů, jejichž kůru přirovnával ke sklovině.
Eustachius popsal zubní lůžko a jeho krevní zásobení. Vyvrátil doktrínu, že kořeny mléčných zubů slouží na formování trvalých zubů. Potvrdil, že zárodky trvalých zubů jsou příliš malé na to, aby byly viditelné v lidském plodu. Také uvedl, že zuby jsou vyživované rozdílně od „ostatních kostí“, což dokazoval jejich neschopností samo-reparace (obnovení či zhojení) po jejich zlomeninách.
První z knih v německém jazyce týkající se zubů vyšla v roce 1530 pod názvem „Arzei Buchlein“ (Kniha chirurgického umění – autor neznámý). Obsahovala následující komentář: „Když zuby začnou vypadávat, zatlačte na nový zub každý den směrem k místu, kde by měl spočívat. Čiňte tak, až pokud není mezi ostatními. Když tak neučiníte, mléčné zuby zůstanou na místě a zabrání trvalým v přímém růstu.“

MUDr. Andrej Thurzo
Klinika stomatologie a maxilofaciálnej chirurgie LFUK a OUSA

StomaTip 4/2007

Rubrika: Zajímavosti
17.03.2008 / Autor: MUDr. Andrej Thurzo